Naše novoroční plány

Když se přiblíží Nový rok, máme u nás doma takovou tradici, kterou jsem zmínila v předchozím článku. Společně vymýšlíme, co určitě chceme v novém roce zažít, s kým se potkat nebo kam cestovat. A pak, až se přiblíží konec roku, se na ty naše přání a sny znovu společně podíváme a zjistíme, která přání se nám povedlo uskutečnit, a případně promyslíme, jestli to, co jsme nestihli, si necháme na rok další. 

Na začátek bez mučení přiznávám, že jsem plánovací typ a miluju vytváření plánů pro nejrůznější příležitosti. Plánuju si svou práci i svoje volno, baví mě kreslit si tabulky, vytvářet myšlenkové mapy a psát si seznamy. Co se mi popravdě úplně nedaří, je zvládnout všechny ty položky na seznamu splnit, rozuměj mít všechno beze zbytku odškrtané. A jsem mistr v odkládání toho, co úplně nehoří.

V době, kdy nám trochu povyrostly děti, začali jsme dohromady plánovat nejrůznější společné chvilky, třeba výlety a hlavně letní prázdniny, které trávíme skoro celé spolu. Sdílíme svoje přání a zároveň vnímáme přání ostatních, učíme se plánovat společný čas, hledáme způsoby, jak všechno stihnout, a když něco uskutečnit nestihnem, promýšlíme, jestli dané přání přesunout do dalšího období, nebo ho jednoduše vymazat.

Až když jsem prošla kurzem Feuersteinovy metody instrumentálního obohacování, zjistila jsem, že umění plánovat je jedním z kritérií tzv. zkušenosti zprostředkovaného učení. (Že jste o ní ještě neslyšeli? Nevadí, určitě se tématům instrumentálního uvědomování a zkušenosti zprostředkovaného učení budu věnovat v některém z dalších článků). Jako nejdůležitější vypíchnu to, že umět stanovit si cíl a plánovat je důležitá schopnost "na cestě seberozvoje v budoucnosti, a proto jsou důležité i pro organizování současného života" (Lebeer, 2006).

Takže hurá do toho, dejte hlavy dohromady, plánujte, sdílejte a klidně se i dohadujte, tohle všechno děti potřebují vstřebat, aby až už nás nebudou tolik potřebovat, zvládly ve svém životě využít.